Smlouva o úvěru

12.07.2021

Většinu smluv obecně upravuje občanský zákoník, nejinak je tomu i u smlouvy o úvěru. Pokud je touto smlouvou poskytován spotřebitelský úvěr (o tom si řekneme více níže), vztahuje se na ni navíc zvláštní úprava podle zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru – jedná se o tzv. speciální zákon, který má v případě rozporu přednost před úpravou v občanském zákoníku.

Občanský zákoník vymezuje podstatné náležitosti smlouvy o úvěru (tedy co nesmí ve smlouvě o úvěru chybět). Takovými náležitostmi je povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky, povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a povinnost úvěrovaného zaplatit úroky.

Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení (tedy dočasném poskytnutí) peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky. Konsenzuální charakter spočívá v tom, že k jejímu uzavření dochází již nabytím účinnosti přijetí nabídky a nikoliv až skutečným poskytnutím peněžních prostředků. Úroky se však platí jen za dobu od poskytnutí peněz do jejich vrácení (pokud se smluvní strany nedohodnou jinak).

Smlouva o úvěru musí tedy obsahovat identifikaci obou smluvních stran, určení celkové částky úvěru a povinnost vrátit čerpanou částku spolu s úrokem. Smlouvy o bezúročném poskytnutí peněžních prostředků úvěrem nejsou.

Smluvní strany

Většina smluv má i své specifické označení smluvních stran. Nejinak je tomu u smlouvy o úvěru, kde se strany označují jako úvěrující (strana, která poskytuje úvěr) a úvěrovaný (strana, které je úvěr poskytován, resp. která úvěr přijímá). Na obou stranách přitom může být právnická i fyzická osoba. Stranou poskytující úvěr bývá často podnikatel, ale nemusí tomu tak nutně být.

Jestliže se úvěrující zabývá poskytováním úvěrů v rámci své podnikatelské činnosti, musí mít oprávnění k poskytování úvěrů buď na základě zvláštního zákona (to platí např. pro banky, spořitelní a úvěrní družstva) anebo živnostenské oprávnění. Poskytování úvěrů je volnou živností- pozor však u poskytování spotřebitelských úvěrů: zde se již jedná o živnost vázanou, u které musí být splněny určité kvalifikační předpoklady.

Také úvěrovaným může být jak podnikatel, tak osoba, která není podnikatelem, tj. spotřebitel.

Úvěrový rámec

Úvěrovaný musí navrhnout částku, o kterou žádá, to však neznamená, že mu ji úvěrující celou poskytne. Bude záležet na vyhodnocení rizik, která se s daným úvěrem pojí – jinými slovy úvěrující si musí být alespoň do určité míry jist, že je úvěrovaný schopen částku splatit. Na částce úvěru se tedy musí obě strany dohodnout a určit ji jak co do množství, tak co do měny. Povinnost úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky do určité částky může být ve smlouvě určena pevnou částkou, ale v praxi se obvykle vyjadřuje jako úvěrový limit či úvěrový rámec apod. Ve výsledku se však nejedná o velký rozdíl, protože úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.

 

Úroky

Když úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky, má za to nárok na úroky. Ty jsou tzv. příslušenstvím pohledávky.

Úroky se přitom platí jen za peněžní prostředky, které byly skutečně čerpány. To znamená, že neplatíte úroky za celý úvěrový limit, ale jen za tu část, kterou jste z něj využili. Úroky úvěrujícímu náležejí za dobu od čerpání peněžních prostředků úvěrovaným (tedy nikoliv od uzavření smlouvy) do vrácení půjčených peněžních prostředků.

Ve smlouvě však může být úročení sjednáno jinak, např. že:

- úroky se platí již před poskytnutím peněžních prostředků (např. jako určitá kompenzace za rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného), proto je třeba na toto při uzavírání smlouvu pamatovat. V praxi ale bývá tento případný rezervační poplatek sjednáván samostatně.

- úroky se nebudou platit hned ode dne čerpání peněžních prostředků, ale až za období od pozdějšího data.

Ve smlouvě lze upravit také doba, za kterou je úvěrovaný povinen platit úroky. Jestliže tomu tak není, pak je úvěrovaný povinen platit úroky do doby skutečného splacení úvěru. Asi není třeba dodávat, ale pro jistotu doplníme, že úvěrovaný je povinen platit úroky také za celou dobu, ve které je v prodlení s jeho splácením.

Jak jsme si již vysvětlili výše, úroky jsou nedílnou součástí úvěrového vztahu. Nic se však neděje, pokud v samotné úvěrové smlouvě není sjednána jejich výše (i když se tak stává jen výjimečně): Úvěrovaný pak bude povinen platit úroky stanovené na základě zákona (konkrétní výše úroků u úvěrů není v současnosti stanovena žádným právním předpisem, platí jen obecná pravidla stanovená občanským zákoníkem), popřípadě tzv. obvyklé úroky, tj. úroky ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.

Důležité je také rozumět tomu, z čeho se skládají Vaše pravidelné platby posílané úvěrujícímu. Dlužná částka se nazývá jistina. Ta pak tvoří základ pro výpočet úroků. Výše úroků se spočítá za použití úrokové sazby sjednané mezi stranami. Úroková sazba může být sjednána jako pevná (fixní) a při splácení úvěru se pak nijak nepohybuje. Nebo se může jednat o sazbu pohyblivou (variabilní), jež je ovlivňována tržní úrokovou sazbou. Není-li ve smlouvě výslovně sjednáno, jakého období se úroky týkají, platí, že ujednaná výše úroků se týká ročního období (per annum, zkráceně p. a.). Dále se můžeme setkat s měsíční, čtvrtletní či pololetní úrokovou sazbou, nejsou však zdaleka tak časté jako ta roční.

Základním typem úročení je úročení jednoduché, při kterém se úrok na konci každého úrokovacího období počítá z počátečního kapitálu – jinými slovy se úroky na konci úrokovacího období nepřipisují k jistině a dále se neúročí. Pokud se strany nedohodnou ve smlouvě jinak a ani z praxe zavedené mezi stranami nelze způsob úročení dovodit, použije se právě toto jednoduché úrokování. Většinou se využívá u smluvních vztahů, které netrvají déle než jeden rok.

V opačném případě, tedy pokud se tak strany dohodnou nebo je to zavedená praxe, použije se úročení složené. Při tomto typu úročení se splatné úroky na konci úrokovacího období zahrnou do jistiny a od uvedeného okamžiku budou úročeny společně s jistinou. Složený úrok tedy můžeme nazvat také úrokem z úroků. Důležité bude také ujednání o tom, kdy se úroky připisují – zda na počátku úrokovacího období, nebo na jeho konci.

Úroky u složeného úročení rostou exponenciálně, zatímco u úročení jednoduchého lineárně.

Celková částka úroků, kterou může úvěrující za určitých okolností od úvěrovaného požadovat, je limitována ze zákona následujícím způsobem: Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky již činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky; ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náležejí.

Lichva

Můžete se snadno dostat do situace, kdy budete finanční půjčku shánět ve stavu tísně či rozrušení a přistoupíte tak na dohodu, která je pro Vás výrazně nevýhodná. I na takové případy naštěstí zákon pamatuje: pro případ, že by výše sjednaných úroků byla v hrubém nepoměru k plnění úvěrujícího a tento současně při sjednání smlouvy o úvěru zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti úvěrovaného, stanoví, že je ujednání o úrocích relativně neplatné. Mluvíme v takové situaci o tzv. lichvě. Neplatnosti uvedeného ujednání se logicky může dovolat pouze úvěrovaný, nikoliv úvěrující.

Zmíněné jednání úvěrujícího může dokonce naplnit i znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy. Při posuzování poměru plnění úvěrujícího k plnění úvěrovaného je nutné vycházet z toho, že úroky jsou cenou za poskytnuté peněžní prostředky, a tuto cenu bude nutné poměřovat s cenou obvyklou, tj. s obvyklými úroky. Výčet nemravných jednání uvedených v občanském zákoníku je jen příkladný, a proto jako lichva mohou být posouzeny i jiné případy nemravného jednání (za podmínky, že budou spojeny s hrubým nepoměrem vzájemného plnění smluvních stran). Pokud budete mít pocit, že jste se stali obětí lichváře, obraťte se se svým podezřením na policii.

Forma smlouvy o úvěru

Pro smlouvu o úvěru občanský zákoník nepředepisuje žádnou formu, takže obecně může být uzavřena písemně, ústně nebo také konkludentně (projev vůle učiněný jinak než slovně, např. přikývnutím hlavou, potřesením rukou aj.). Jinak je tomu u spotřebitelského úvěru – zde je nutná písemná forma smlouvy.